Bereme je jako samozřejmost. Prodavačky a prodavače ochotné předvést zboží, o němž vědí více než pouze jeho cenu. Schopné poradit a to i několika lidem najednou. Mile se loučící, přestože jsme u nich neutratili ani korunu.
„Teda, ta se tvářila,“ prohodila koutkem úst pěkně upravená čtyřicátnice v přesně padnoucím béžovém kostýmku zřejmě ke své kolegyni, když vycházely v době oběda z malé obchůdku v centru Jablonce. Dívka s nakrátko střiženými vlasy za kasou zvedla po hlase oči, ale setkala se jen s mýma. Obě dámy už putovaly ulicí vstříc nákupům jinam.
Dívčin pozdrav na uvítanou dalších zákaznic ale doprovázel příjemný úsměv. Přestože jsme ani já ani moje kamarádka nic nenakoupily, s podobně usměvavou tvářičkou nás vyprovází. „Co ty ženské měly?“ říkám polohlasně. „Holt každému se nezavděčíš,“ poznamenala kamarádka s dovětkem, že být prodavačkou by rozhodně nechtěla.
„Proč ne?“ nadhazuji diskusní otázku. „Tak si to, děvče, vyzkoušej a uvidíš,“ opáčí kamarádka a je rozhodnuto. Ještě se bráním výběru prodejny, do potravinářství nemohu, nemám zdravotní průkaz. „Dobrá, máš ale oděvní školu, tak šup s tebou někam do textilu,“ rozhoduje za mne.
Vzhůru na nové pracoviště
Vedoucí prodejny sportovního a outdoorového vybavení Boogie náš nápad zaujal. „Ale se vším. Celou otvírací dobu, včetně kasy a sama,“ navrhuje energicky štíhlá, drobná Kateřina.
Den D nadešel po předchozí „nalévárně“, do níž mimo jiné patřila i obsluha elektronické kasy či platba bankovní kartou. „A náš firemní manuál s kodexem máte u kasy. Nezapomeňte na úsměv,“ loučí se s šibalským výrazem Kateřina a do dlaně mi vtiskne klíč.
Ze čtení, jak být správnou prodavačkou, mě vytrhává první zákazník. „Potřebuji ledvinový pás na kolo,“ zazní požadavek. Hm, tak ten jsme si neukazovaly, mihne se mi hlavou. Kde by mohl tak být? Probírám sekci termoprádla.
Nic. Pán je trochu nervozní a já se omlouvám, že jen zaskakuji. „Nevadí, zastavím se ve čtvrtek,“ opáčí také s úsměvem. Nechce se mi ho pustit, co kdyby šel jinam. „Pokud byste mi dal telefonní číslo, paní vedoucí se vám ozve, jaké máme,“ navrhuji a úspěšně zapisuji jméno s kontaktem. Za to mimo jiné večer při předávání prodejny zpět Kateřině získávám pochvalu.
Naklonovaný prodavač
Zjišťuji, že zákonem přirozené schválnosti je, že lidé chodí po skupinách. To abych se naklonovala. Jeden v pánské a druhý v dámské sekci. Stihnout se to dá, ale nikdy nevíte dopředu, zda přišli skutečně nakupovat. „Měj oči na šťopkách, ale nezírej,“ zní mi věta z manuálu. To ještě nevím, co mě čeká za moment.
Horda dětí s vedoucím a cizinci. Holčičky se zajímají o trička a šátky, kluci probírají kolečkové brusle, chrániče a rukavice. Zdrží se deset minut, já ovšem zpátky do úhledných komínků a na háčky vše skládám minimálně půl hodiny. Dala bych si pauzu. Ale tady se přes den nezavírá. K obědu musí stačit zásoby přinesené z domova. Jen minimální zavření na „osvěžení“, o něž si řekne příroda.
Zavíračku neurčují hodiny
„Tak, jak to jde,“ hlaholí s paprsky pozdně odpoledního sluníčka, které se opírá do výlohy, v otevřených dveřích Kateřina. Zbývá mi hodina, abych předala vše zpět do rukou povolaných.
„Mám pocit, že mě přejel parní válec,“ konstatuji a mileráda přistupuji na zkrácení mé profese na zkoušku aspoň o pár minut. Ale věžní hodiny na kostele odbíjejí už šestou.
Vchází další zákaznice a na vlastní oči vidím prodavačský koncert. „Přijďte zase,“ loučí se po půlhodině usměvavá Kateřina s paní obtěžkanou třemi taškami. „A vidíte, co kdybychom v šest zamkly?“
