I když už skoro nevidí a dokáže už rozpoznat jen světlo a tmu, je i v tomto věku až neuvěřitelně samostatná. „Sama se nají, jen před ni musím postavit talíř. Opatrně si ho ohmatá, vezme lžíci a jí. Až do dna,“ pousmála se její sedmdesátiletá dcera Libuše Laurinová ze Zásady na Jablonecku, u které maminka žije již několik let.
Někdy něco zapomene. „Babi, jak ses jmenovala za svobodna?,“ ptá se Libuše. „Pořád Máňa.“ Během sekundy ale dopoví. „Polívková.“
Za dlouhověkost a vitalitu vděčí podle dcery faktu, že nikdy nebyla nemocná. A když na ní přece jen něco „skočilo“, vzala maximálně acylpyrin.
Marie Trdlová oslavila sté narozeniny u dcery v Zásadě na Jablonecku.Ale věku neporučíš. Prodělala dvakrát covid-19, zápal plic, několik zlomenin. I ve vysokém věku se ze všeho dostala. „Velice dobře jí. Sama si oblékne svetr. Nedělá jí potíže zavázat si boty, ani zamávat kytičkou, kterou dostala k narozeninám“ popsala Libuše.
A ráda zpívá. Někdy sama, někdy s dcerou. Neostýchá se své pěvecké umění předvést, jak mohou čtenáři shlédnout na videu.
Ve středu 15. listopadu 2023 jí přišli popřát příbuzní i známí nejen ze Zásady, kde nyní žije u dcery, ale i z nedaleké Vlastiboře, kde prožila podstatnou část života.
Jak šel život
Na svůj život vzpomíná Marie často a ráda. „Narodila jsem se v Hoříně u Mělníku. Tam jsem měla rodiče a bratra,“ vzpomněla si stoletá seniorka. Její maminka pracovala na zámku v Hoříně, patřící rodu Lobkowicz, jako komorná. „Jako malé dítě zaměstnankyně dostávala maminka dárky, zvláště ve formě oblečení. Dodnes si na to vzpomíná,“ popsala Libuše.
Po škole si paní Marie udělala kurz psaní na stroji a nastoupila jako zapisovatelka k soudu. Se svým mužem, Bohoušem Trdlou z Vlastiboře, se seznámila na jedné z tanečních zábav v Mělníku. Tam se Bohouš dostal coby voják, když sloužil v nedalekých Všetatech.
Po svatbě získali jako státní zaměstnanci v Mělníku byt. V roce 1948 se narodil syn, který dostal jméno po otci, v roce 1954 pak Libuše.
Když bylo v roce 1959 Marii 36 let, rozhodli se s manželem, že se vrátí do jeho rodného kraje. Do domku, který Bohoušův otec dostavěl v roce 1923, tedy v roce Mariina narození.
Oba nastoupili do podniku Technosklo v Držkově. Marie se stala kontrolorkou kvality na balírně. A byla důsledná. Zkumavky a baňky jednu po druhé přeměřovala posuvným měřítkem, takzvanou šuplerou. „A tak mi říkali Šuplerka. Jo, takhle to bylo,“ pousmála se.
Před i po zaměstnání ji čekala práce nejen v domácnosti, ale i na zahradě a políčku. Vodovod do Vlastiboře zavedli až v 80. letech minulého století a tak vodu na zalévání nosili ze studánky v lese, vzdálené asi tři sta metrů.
V domku ve Vlastiboři žila ještě po devadesátce. Už bez muže, se synem a jeho přítelkyní. Jenže před deseti lety syn zemřel a přítelkyně odešla. Babička ještě rok žila v domku sama. Pak se nastěhovala k Laurinům, tedy ke své dceři. „Moc se mi u dcery líbí. Máme tady krásný vzduch,“ doplnila stoletá dáma.
Podle České zprávy sociálního zabezpečení dostávalo za výplatní měsíc září 2023 v celé České republice důchod 831 lidí ve věku 100 a více let. Z toho bylo 92 mužů a 739 žen. V Libereckém kraji bylo takových seniorů 31, čtyři muži a 27 žen.
50
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
