Vzkazy jsou prodchnuty letní bezstarostností, ale některé zní promyšleněji. „Zdraví rodiny“, „Žít šťastně/dobře/naplno“, „Mít pocit, že jsem všechno stihl“, to všechno se na zdi objevuje také. Podle zasvěcených však lidé v závěru života obvykle nemyslí na většinu z požitků, které se honí hlavou kolemjdoucím. A ty „velké“ věci už by měli mít na smrtelné posteli splněny.

Deník hovořil s dlouholetými pracovnicemi hospice, které jsou v každodenním kontaktu s umírajícími. „Když někdo něco takového píše na zeď, rozmýšlí si to a hlavně je v úplně jiné situaci. Velká přání, jako takhle chci ukončit život atd., to ve skutečnosti nepřichází,“ vypráví ošetřovatelka Zdena Taitlová. Někdo si kvůli zdravotnímu stavu poslední hodinku ani nepřipouští, jiný neuvědomuje.

Svatební cesta do hospice

V hospici se obvykle ptají klientů, co by si přáli. Ne vždy dostanou odpověď. Pokud ano, častá je – nemít bolesti a umřít ve spánku. Někdo se chce dožít (pra)vnoučat, to když má třeba těhotné dcery či vnučky. „Stává se, že umírající chce ještě naposledy domů,“ popisuje sestra Alexandra Moštková. Jeden muž dokonce nezemřel, dokud doma nedodělal plot.

Někdy si člověk přeje, aby si u něj sedla rodina. „Být spolu s umírajícím je důležité i pro členy rodiny, kdy si po úmrtí svého blízkého mohou říct, že udělali vše, co bylo v jejich silách a moci,“ říká Z. Taitlová. Jedna z klientek si pár dnů před smrtí zavolala děti. Nejen že jim rozdělila majetek, ale vyprávěla jim o svých raných zážitcích z pracovního tábora, o kterých dosud neměly ponětí.

Za pacientkou, která se už nemohla účastnit svatební hostiny potomků, se celá svatba vypravila do hospice. A přes Skype pro ni přenášeli obřad. Za další rodina přijela na štědrovečerní večeři a ona druhý den zemřela. „Věříme, že do 24. prosince žila jen díky silné vůli a čekala právě na toto setkání,“ říkají v hospici. S některými umírajícími tráví jejich poslední chvíle jejich partneři, mnozí z nich nepřetržitě. Stává se, že pobyt někdy berou jako „svatební cestu“ či „rekreaci“.

Podobné otázky neminou nikoho

Občas i v hospici přece jen dojde na požitky. Ale menší, než by si člověk představoval. Jako když měl klient v terminální fázi rád pivo. Ošetřovatelé mu ho trochu nakapali na jazyk. Jak dál líčí zaměstnanci hospice, v uplynulých dnech koupali ve vaně klientku, která z toho měla až neuvěřitelnou radost. Další se radují, když mají lívance k večeři. Oblíbené jsou občasné grilovačky.

Právě každodenní setkávání s lidmi v závěru života se stalo motivací postavit tzv. „Zeď přání“ na litoměřickém náměstí. V hospici jsou si jistí, že nikoho tyto otázky neminou. I ze zmíněných zkušeností přitom vyplývá, že na podobné věci by člověk měl myslet opravdu radši dřív, než bude pozdě. Třeba i na líné procházce maloměstským náměstím se zmrzlinou v ruce.

„Přemýšlejme společně o tom, co je v životě důležité, co nám i do našich vztahů přinese vyrovnanost, naději a pokoj v duši a co pro to můžeme udělat, dokud žijeme,“ vyzývá Zuzana Legnerová z Hospice sv. Štěpána.

Zdi přání vyrostly už po celém světě

Zeď přání je nyní na Mírovém náměstí v Litoměřicích. Na tabuli se dá psát obyčejnými křídami, najdete je na místě.

Stejnou zeď už dříve vystavil Hospic Vysočina v Novém Městě na Moravě.

Díky iniciativě Before I die (Než zemřu, beforeidieproject.com) vzniklo v 78 zemích již přes 5 tisíc takovýchto zdí.

Původně s iniciativou přišla umělkyně Candy Chang v New Orleans po smrti blízkého.

Od konce srpna najdete tabuli i v Jiráskových sadech v Litoměřicích.