Jaroslava Brychtová se narodila v Železném Brodě, kterému byla po celý život věrná. Její otec, sochař Jaroslav Brychta, patřil k zakladatelům železnobrodské sklářské průmyslovky a s oblibou vyráběl nejrůznější skleněné figurky. Na stráni v Železném Brodě postavil dům, kde dcera zůstala až do své smrti.
Slavnou se stala spoluprací se svým manželem Stanislavem Libenským. Už v roce 1958 se dočkali prvního ocenění na Expo 58. Společně pak léta tvořili autorské plastiky i díla pro architekturu. Vytvořili například Spad meteoritů v budově horského hotelu a vysílače Ještěd nebo vitráž Pták s třešní pro kavárnu secesního libereckého hotelu Zlatý Lev. Vitráže dvojice Libenský-Brychtová zdobí například i budovu Jablonexu nebo Dům kultury v Porubě.
Sklo ze Železného Brodu je ale i daleko za hranicemi, třeba v hale budovy Mezinárodní železniční unie v Paříži a na českých zastupitelstvech v Ženevě, Stockholmu nebo Berlíně. Dílem železnobrodských výtvarníků jsou i barevná okna ve Svatováclavské kapli v chrámu svatého Víta v Praze.
Mnohá z děl byla ale v toku času zničena, jak Jaroslava Brychtová vzpomněla před několika lety v rozhovoru pro Jablonecký deník. „Třeba v Praze za Domem kultury byla v jednom domě naše skleněná stěna. Prý ji rozbili kladivy. Rozbita byla i stěna na brněnském nádraží,“ vzpomněla umělkyně.
Naposledy, už po smrti svého manžela, vytvářela okna pro hradní kapli brněnského Špilberku a dvě plastiky. „Bez Stanislava to nejde, byla jsem zvyklá dělat ve dvou,“ řekla Brychtová.
Byla mnohokrát oceněna, například vedením Libereckého kraje nebo prezidentem Milošem Zemanem. Ten jí udělil Medaili Za zásluhy 2. stupně v r. 2005. Jedním z žáků slavné dvojice je světově uznávaný sklářský výtvarník Zdeněk Lhotský. Před mnoha lety převzal od Jaroslavy Brychtové a Stanislava Libenského Studio tavené skleněné plastiky na Pelechově.
„Drahá Jaroslavo, šťastnou cestu. Pozdravuj moc Stanislava, nestačil jsem vám splatit, co jste mi dali. Ještě na tom makám,“ vzkázal Lhotský. Na Brychtovou, které nejbližší přátelé mohli říkat Jášo, vzpomínají i další umělci, například sochař Pavel Karous. „Odejít v 95 letech po plném a krásou nasyceném životě není žádné neštěstí. Jen nám bude opravdu chybět. Takoví lidé se rodí jednou, se Stanislavem dvakrát za století.“
