Helena Ungermannová po pěti letech opustila post ředitelky Oblastního spolku Českého červeného kříže v Jablonci. Neodchází prý od nedodělané práce, protože tady nikdy nebude úplně hotovo. Na své místo přivedla sobě v něčem velmi podobnou Kateřinu Havlovou.

Kam teď kráčí jablonecký Český červený kříž?

Kateřina Havlová: Já myslím, že červený kříž je nasměrovaný, tak jen aby se vydal kam ho nasměrovala paní Ungermannová.

To je kam?

K. H.: Stále dopředu a dál.

Manažersky utekla z otázky Kateřina, ale předpokládám, že Helenka bude konkrétnější. Kterým směrem by tedy skutečně měl jablonecký červený kříž jít?

Helena Ungermannová: Já jsem si byla v průběhu své práce vědoma toho, že sociální činnost, potřebnou pomoc zdravotně postiženým lidem dělá spousta organizací. My máme takovou jednu výjimečnou činnost. Školíme první pomoc, a to si myslím, že by měl být vedle dárcovství krve, vedle rekondičních pobytů jeden z nejdůležitějších pilířů. Naučit lidi poskytovat první pomoc.

A teď nemyslím jen dospělé, ale hlavně malé děti, starší až k těm dospělým a samozřejmě seniory nevyjímaje. Toho bychom se měli držet, tam je obrovský prostor.

Nejde o to, aby si lektor stoupl a něco povídal. Musíme hledat stále nové formy, nové příležitosti, novinky ve školení první pomoci. V tomto je obrovský prostor, jak se daného tématu zhostit a jak ho uchopit.

Současná mládež je v řadě případů trochu „postižena“ internetem, počítači a tím pádem i nezájmem o veřejné dění i nezájmem o mimoškolní aktivitu. Co byste chtěla udělat, aby přišli a věnovali se něčemu tak potřebnému jako umět pomoci jinému člověku?

K. H.: Já asi nebudu souhlasit s tím, že je naše mládež postižena internetem. Když mezi mládež jdete a začnete s ní mluvit, tak zjistíte, že to jsou báječní mladí lidé, kteří mají své sny a na internetu zabíjejí volný čas.

Když jim dáte prostor, jak čas trávit jinak, oni budou akční a půjdou raději s vámi než k internetu, protože u počítače zůstanou zase jen sami. Ale tady budou ve skupině s ostatními.

Jak byste vy motivovala děti? Některé potřebují vidět cíl, tu špičku ledovce kam chtějí dosáhnout. Děti jsou soutěživé.

H. U.: Přiznám se, necítím se být v energii na téma dětí mluvit. Už se orientuji na svoji budoucí práci nebo budoucí poslání, jak jsem tomu začala říkat. Orientuji se spíš na ženy. Nemám na to říkat, jak by to mělo být.

Jinak s mladými lidmi je třeba mluvit, komunikovat a dávat jim jen impulzy. Oni mají obrovskou tvořivost, obrovskou fantazii. Dát jim jen prostor. Když jim zadám více bodů, tak už je šněruji. Vyzkoušela jsem si to na přípravě konference „Cesta krve“. Dala jsem jen zadání a řekla jen „a“ a děvčata z gymnázia už jela a věděla, co je potřeba.

O tom to je. Mladý člověk má úplně jinou energii, nápady, zkušenosti než já a mnohdy mi přijde, že právě to posouvá dopředu. Tak nedávat příliš jednoznačná témata, dávat je širší, aby tam byl prostor pro jejich fantazii a tvořivost.

Kráčíte do nového zaměstnání po patnácti letech u jednoho zaměstnavatele. Jak se vám odcházelo?

K. H.: Člověk se občas připraví na další cestu. Zjistí, že práci kterou dělá, dělal velmi rád. Byli tam lidé, které měl rád, ale že musí vykročit ze svého stínu a udělat krok dál. Tak odpověď na otázku – bylo mi chvilku smutno u srdce, ale jinak jsem kráčela do nového ráda.

Odejít po pěti letech a vydat se jiným směrem, věnovat se ženám. Nezmizíte úplně tak ze zorného pole v Jablonci? Co to bude?

H. U.: Znovu jsem se dostala do situace, kdy chci ze svého koníčka udělat svojí práci nebo svoji obživu, svou radost. V zorném poli Jabloneckých, zejména žen, budu. Cítím, že mám obrovskou touhu a to je pozvat ženy k tanci. A pokud přijdou, tak budeme nejen tančit, ale budeme si povídat. To ženám chybí. Bavit se o tématech, které nám jsou vlastní. Myslím si, že nějaké zkušenosti už s tím mám. Nebude to poprvé, co budu s ženami tančit a radovat se s nimi. To je moje nová vize. Bude z části v Jablonci a z části v Praze. Ta v Jablonci bude asi větší.

Jde o to, abychom společně a vědomě spolu tvořily radost a ten drive v životě znovu najít a zažít. Všimla jsem si, že je spousta žen, co chodí proti mně a se mnou po ulici, začaly hodně sklánět hlavu k zemi a začaly se tak oblékat do šediva. Samozřejmě mají hodně starostí. Já to nezlehčuji. Byla jsem mnohdy v takové situaci také nebo průběžně budu, to nevylučuji.

Chtěla bych, aby ženy svou hlavu začaly zvedat, aby začaly vidět barvy, aby barvy začaly nosit a aby se radovaly ze života. Chtěla bych je přeneseným způsobem pozvat na tanec. Pak spoustu věcí, které v životě máme, můžeme dělat s větší radostí a lehkostí.

Mám takový pocit, jak jsem vás obě slyšela, že vaše společná cesta neskončí předáním klíče od kanceláře?

K. H.: To zcela určitě ne. My budeme a jsme spolu neustále v kontaktu, protože Helenčino poslání pro ženy mi je velmi blízké.