Lukáš Šefr je frontmanem crossoverové kapely F.A.King a člen vedení hudební agentury Faking Bookings, která nejen na Jablonecku pořádá zajímavé hudební akce. Vypíchněme například minifestival Crossover SickFest, který se před lety přelil ze sokolovny Bzí do jabloneckého Klubu Woko.

Jak se dá skloubit rodina, zaměstnání a muzika? 
V první řadě musíte mít tolerantní manželku, která má, pokud možno, také nějaký svůj koníček. Časově to je někdy náročné. Třeba když jedu z práce ve tři odpoledne, čtyři hodiny cesty před kapelou přijedeš hluboko v noci a ráno zase šup do práce. Nebo koncerty v pátek, v sobotu a ještě v neděli. To je v pondělí člověk úplně rozbitý. Důležitá je opora v rodině a pochopení v práci. A pak to jde, pak to je super. Lidé kolikrát omílají klišé sex, drogy, rock´n´roll. Ani ťuk. Když nasedíš za tři dny osm devět set kilometrů v autě, jsi rád za chvíli klidu.

Přestěhoval jste se do Jablonce ze Železného Brodu. Jak se vám v Jablonci líbí?
Vždycky jsem říkal, že se do Jablonce nikdy neodstěhuji. Ale našel jsem si tu ženu, přestěhoval jsem se a líbí se mi tady. Většinou se vracím z práce po sedmnácté hodině a to je Jablonec krásný, takový vyklidněný. Jablonec ještě není velkoměsto a přitom tu je asi všechno, co člověk potřebuje. Po pár letech života tady říkám, že nikam jinam už nechci.

Dnes zpíváte ve skupině F.A.King, jaká ale byla vaše cesta k hudbě?
Rodiče ze mne chtěli mít muzikanta, a tak jsem už od útlého mládí navštěvovat Základní uměleckou školu v rodném Železném Brodě. Od šesti let jsem hrál zobcovou flétnu, v osmi jsem přidal lesní roh. A ve finále jsem hrál ještě na jazzovou B trumpetu. Moc mě to sice nebavilo, ale chodil jsem do sboru, a když mi naši ten lesní roh koupili, tak táta zavelel, že hrát musím. A tak jsem hrával ještě s Danem Balatkou. S lesním rohem jsem jezdil po soutěžích, nezřídka jsem je vyhrával, byl jsem velký talent, dokonce takový, že jsem měl jít na konzervatoř.

A kdy jste přičichl, řekněme, k populární hudbě? 
To mohlo být tak kolem šesté třídy. V té době, za socialismu, tady nic nebylo, takže jsem hltal asi jako každý skupinu ABBA nebo Olympic. Starší bratr pak nastoupil na učňák a tam kluci poslouchali metal. Takže jsem vplul do vod klasického heavy metalu, od Accept po Iron Maiden. To bylo ještě stále za socialismu. Pak jsem viděl dokument z Rock In Rio v roce 1992 a tam jsem zahlédl americké Faith No More a začal se mi líbit tenhle hudební styl, který překračoval hranice. Pak jsem právě měl jít na již zmíněnou konzervatoř, ale protože se mi líbila kytarová hudba a to se s žesťovými nástroji moc nesnese, nešel jsem. Dnes to už ale je jiné, žesťové nástroje se prosazují i do kytarové hudby.

Chcete si přečíst víc? Celý rozhovor najdete v Týdeníku Jablonecko, který si ještě stále můžete koupit na stáncích. Další čerstvé číslo s novými tématy vyjde zase v úterý.